Proč se nic neděje?
Naši politici situaci neřeší, na to jsou moc malí páni. Tak se mlčky čeká, co tomu řeknou velcí páni v EU, hlavně Británie a Francie. Jenže ti neříkají nic, protože různé bojovníky v Sýrii a v Iráku vyzbrojuje jak Rusko, tak USA, a Evropa proto hledí do Bílého domu a do Kremlu a čeká na rozhodnutí, co se má stát.
Barack Obama neříká nic, a dokonce nic říkat nechce. Je rád, že válka probíhá daleko od Spojených států, a ke všemu se veřejně zařekl, že už nenechá padnout ani jednoho amerického vojáka. Zkouší Islámský stát porazit drony a letadly, ale, jak říká stará vojenská poučka, území se letadly obsadit nedá, musí se obsadit pěchotou a tu Obama nechce do války pustit.
Dokonce bych si dovolil kacířsky tvrdit, že současná situace USA svým způsobem vyhovuje. Tvrdí se, že životnost islámského bojovníka je jeden měsíc, ale přesto jich neubývá. Hlavně proto, že se tam sjíždějí všichni desperáti z celého světa a spojenci je tam střílejí ze vzduchu jako lovnou zvěř. De facto se díky Islámskému státu celý svět očišťuje a zbavuje toho nejhoršího, co v něm je. Informace o počtech zabitých islamistů se různí, jeden z odhadů je, že jich bylo zabito 20 tisíc, což by byli skoro všichni bojovníci, ale byli nahrazeni novými.
Moskva také dlouho mlčela. Vyhovovalo ji, že část syrského území stále ovládá vláda Bašára Asada, a ta chrání i ruskou ponorkovou základnu v této zemi. Pokud padne diktátor Asad, tak Rusko s největší pravděpodobností o základnu přijde. Podle posledních informací, ale Rusové začali v Sýrii také vojensky zasahovat. Zatím prý letecky.
Moskva má navíc mnoho svých starostí s Ukrajinou a Krymem a válka na Blízkém východě by jí mohla značně přitížit. Nehledě na to, že Rusku určitě nevadí, že se Evropská unie trápí a vyčerpává na uprchlících, proto nemá čas na trestání Ruska.
Letecké údery se ale ukazují jako málo účinné a všichni se vzájemně drží v patu a napjatě čekají, jak to dopadne mezi místními válečníky.
Okolní arabské státy se sice do války proti Islámskému státu také zapojují, ale jen udržovacím způsobem, a ačkoliv pozice džihádistů bombardují, zároveň s ním obchodují a nakupují od nich ropu. Okolní země jsou sunnitské stejně jako Islámský stát, který vyvražďuje šíity, Kurdy i křesťany.
Situace je mimořádně složitá.
Když se po první světové válce rozpadla Osmanská říše, islám přišel o svého geopolitického představitele na světovém jevišti. Britové a Francouzi rozkouskovali obrovská arabská území a udělali si z nich kolonie a závislá území. Spousta tamních lidí to dodnes vidí jako porážku islámu, kterou mu uštědřila křesťanská Evropa. Nejzřetelnějším důsledkem této porážky byla britská správa Palestiny a ztráta Jeruzaléma. Ani po druhé světové válce nedošlo k rozdělení území na samostatné etnické a náboženské celky a státy zůstaly nesourodé. Téměř nepřetržitě v nich probíhaly kmenové války.
Poté, co se vlády v Iráku, Sýrii, ale i v Libyi zmocnily diktátorské režimy, jejich teror potlačil všechny atavismy. Jenže ty přežívaly podvědomí lidí, nikdy nebyly zcela dořešeny.
Po nástupu takzvaného arabského jara před několika lety se začaly diktátorské režimy hroutit a lidé doufali v lepší budoucnost. Jenže zbraní se chopili extremisté a rozpoutali vražedné peklo všech proti všem. Nejvíce se to projevilo v nesourodé Sýrii. Sunnité proti šíitům, příznivci Asada podporovaní Ruskem proti odpůrcům Asada podporovaným Amerikou, Kurdové proti všem v boji za samostatný stát, teroristé z IS proti teroristům z jiných teroristických skupin, jednotlivé kmeny proti sobě. Bratr vraždí bratra, staré rány jsou otevřené, není cesty zpět.
Co tedy dělat?
Najet s kavalérií do IS nemá cenu, zbývající části země by zachvátily o to větší boje. Jako první by se mělo vědět, co se stane s Asadem, prezidentem Sýrie, diktátorem, představitelem socialistické strany Baas, šíitem, uprostřed převážně sunnitské většiny a kamarádem Ruska. Moskva chce, aby Asad zůstal, Amerika ho nechce a vlivná Saudská Arábie se z něho může pominout.
Ale Asad bude muset pryč, je žába na prameni a střed gordického uzlu. V cestě tomu stojí Rusko. Rovněž to nepotěší šíitský Írán, který má po uvolnění sankcí dělat protiváhu saúdskoarabskému sunnitskému státu, jenž je zdrojem militantního náboženského fundamentalismu, takzvaného wahhábismu, který exportuje po Asii, Africe i na Kavkaze.
Tyto dvě regionální mocnosti se vzájemně hlídají a zastrašují, jenže jim jde hlavně o ropu, takže se nejspíš do sebe nepustí, pokud to nebude absolutně nevyhnutelné. Není jasné, kdo by vyhrál. Obě strany vehementně zbrojí.
Pokud by Rusko obětovalo v Sýrii Asada, co bude dál?
Území Sýrie a Iráku není a nikdy nebylo jednotné. Vzniklo pomocí tužky na mapě. Na první pohled je jasné, že dohromady toto území už nikdo neslepí, ale také nikdo nechce připustit jeho rozpad. Ať už se to domluví diplomaticky, nebo se bude čekat, až se všichni navzájem povraždí, nakonec vzniknou nejméně čtyři nové státní útvary.
Turecko sice pukne vzteky, ale v severní části území Sýrie a Iráku vznikne svobodný Kurdistán. To už je dnes prakticky jisté, jen se čeká, až se spojí všechna kurdská území v těchto dvou zemích a pak Kurdové nový stát vyhlásí.
Irák se rozdělí na sunnitskou západní a šíitskou východní část, která může mít, ale nemusí, dlouhodobou tendenci splynout s mocným bratrem v Íránu. Sýrie se také rozdělí na část u moře a na sunnity z pouště, kteří pravděpodobně splynou se sunnity z Iráku. Koneckonců, současný Islámský stát už ty hranice víceméně vytvořil a jsou to hranice etnicky, politicky i nábožensky odpovídající.
Další bod v pořadí je válka celého světa pod hlavičkou OSN nebo UPROFOR nebo NATO + Rusko na všech frontách. Zní to hrozně, ale je třeba se na ní připravit. Porazit Islámský stát, který má poloozbrojenou armádu velikosti té naší české, společnými spojeneckými vojsky půjde snadno. Důležité je, aby se na tom shodly Spojené státy, Rusko, EU, Turecko, Saúdská Arábie a také Írán a Izrael, což je ale téměř nemožné.
Ostatní hráči jsou víceméně šachové figurky. Je nutné počítat s tím, že teroristé se ihned po vpádu spojeneckých vojsk převléknou za civilní obyvatelstvo a pokusí se ztratit v davu. Dobře střežené hranice a vypsané odměny za hlavu každého teroristy by mohly vést k jejich dopadení. Zároveň je třeba svrhnout Bašára Asada a ve stejném okamžiku odzbrojit proamerické syrské vzbouřence. Aby toho nebylo málo, ještě tam válčí jedni zločinci, stejní teroristé jako ti z Islámského státu. S těmi je třeba naložit stejně jako s těmi z IS, nejsou o nic lepší.
Pokud by bylo celé území Sýrie a Iráku obsazeno spojeneckými vojsky, měla by zde být zavedena nucená správa, nastolen pořádek a bezpečnost a vypsány volby ve všech nových státních útvarech. Podle toho, jak se bude situace stabilizovat, by mohla okupační vojska postupně nové země opouštět.
Rusové přijdou o Asada a výhledově o ponorkovou základnu. Američané o povstalce, které vyzbrojili, a půlku Iráku, který se rozdělí na sunnitskou a šíitskou část. To přijmou Írán i Saudská Arábie s klidem, více méně to kopíruje status quo.
Zklamné bude Turecko, protože bude sousedit s Kurdistánem a bude se potýkat s tím, že si tento nový bude chtít časem nárokovat východní část Turecka, kde žijí Kurdové, kteří se už mnoho let snaží z turecké nadvlády vymanit.
Spokojená bude Evropa, protože se naučí přejímat zodpovědnost za svobodu a bezpečí v celém světě i vně svých hranic s EU a přestane se na všechno ptát USA. Skončí emigrační exodus a všichni si oddechnou.
Musí ale přijít komplexní řešení pro celý Irák i Sýrii tak, aby bylo přijatelné nejen pro všechny místní obyvatele, ale i regionální a světové mocnosti.
Někdo musí říct, že se změní mapy a na Blízkém východě vzniknou nové státy. Rovněž se bude muset vyřešit, komu budou patřit Golanské výšiny, které dlouhodobě okupuje Izrael. A ke všemu se to musí stát všechno nejednou, organizovaně a na celém území Sýrie a Iráku.
Nelehký úkol, kterého se zatím nikdo nechce zhostit. Proto pořád někde vládne Islámský stát.
Žádné komentáře:
Okomentovat