sobota 17. prosince 2016

Sluníčkáři mi ukradli pravdu a lásku!

Ano ukradli. Tím, že ji zprofanovali. Ukradli mi víru v evropské hodnoty, protože je kontaminovali svou sektářskou ideologií.

autor : Adam Mikulášek


Ukradli mi víru v občanskou společnost, protože ji postupně proměnili v „bonzáckou“ společnost. Ukradli mi víru v humanizmus, protože z něj udělali ideologii, která místo slušných, tolerantních a poctivých lidí nadržuje nepřizpůsobivým, pachatelům sexuálních trestných činů, obhájcům náboženského fundamentalizmu, atd.
A časem mi možná vezmou důvěru v liberální demokracii, pokud bude založena na černých listinách „nepohodlných“ osob a médií, na pohrdání schopností lidí rozhodovat o svých záležitostech pomocí referend a na jakési „národní frontě“, která kolektivně bojkotuje spolupráci s plně legálními, ale režimu nepohodlnými stranami, např. v současnosti jde o KSČM, SPD či Úsvit, pokud zůstanu jen u stran zastoupených ve sněmovně.
A nakonec mi ukradnou víru v myšlenku základních lidských práv a svobod, protože místo záležitostí typu politického, náboženského či rasového pronásledování se „lidskoprávníci“ zabývají tím, jestli je lidským právem možnost nosit burku nebo sedět na schodech, přitom tady je jasné a zřejmé, že toto je principiálně otázka společenské smlouvy a demokratických rozhodnutí, nikoli na rozhodnutí nevolených ústavních soudců.
A nejsmutnější na tom je, že možná nadlouho pohřbili i mnoho rozumných věcí, za něž dříve bojovali, dokud nezačali „vyšilovat“. Např. otázka dekriminalizace uživatelů marihuany, zjm. Pro léčebné účely, sexuální asistence pro zdravotně postižené a mnoho dalších rozumných věcí, které naši kulturu, společnost, hodnoty, svobodu ani demokracii nijak neohrožují. Lidi si už teď začínají spojovat všechno pokrokové a liberální s neomarxistickou sektářskou ideologií prosazující neomezené přijímání ilegálních migrantů, politickou cenzuru konzervativních či vlasteneckých názorů, sexuální asistenci si budou za chvíli spojovat s těmi, kdo tu prosazují militantní genderizmus (zeptáte se ženy, zda je paní či slečna, a jste „zpátečník“ a „sexista“...), zkrátka... s vaničkou se vylije i dítě.
Myslím si, že tito idealisticky a naivně smýšlející lidé, pro které „stále svítí sluníčko“, pokud jim „nezaclání“ nějaký ten „xenofob“ či „agent Kremlu“..., jsou pro demokracii a svobodu v Evropě jednou z největších hrozeb, protože právě tyto moderní vymoženosti svými od reality odstřiženými výstupy totálně zesměšňují, karikují a dehonestují, což je s odpuštěním možná ještě nebezpečnější než skuteční neonacisté, protože ti se svým rasizmem a netolerancí zas až tak netají, ale neomarxisté svou snahu o zavedení jaké si „vlády lidu bez lidu v zájmu lidu“, své autokratické choutky maskují právě tak zvaným bojem za svobodu, lidská práva a demokracii.
Většinou bývá nebezpečnější zlo, které je neznámé, skryté, maskované (boj proti demokracii v zájmu boje za demokracii...), než zlo zjevné a nepokryté – když někdo řekne, že tu a tu skupinu lidí nenávidí, alespoň každý ví, na čem je.
Autor: Adam Mikulášek| sobota 17.12.2016 16:35 |


středa 14. prosince 2016

Ne všichni Romové jsou cikáni

Internetoví diskutéři (ale i novináři) si zpravidla pletou označení Rom a cikán, o našich ha­tefree aktivistech, rozdmýchávajících etnické spory, ani nemluvě.

autor : Karel Wágner

Ze všeho nejdříve je třeba říci, že před nevhodným chováním nepřizpůsobivých spoluobčanů nemů­žeme zavírat oči. Proto také na kritizování cikánů není nic špatného. Na druhé straně zde ale platí, že pokud chci kritizovat Romy, měl bych vědět, koho že to kritizuji. Jenže v dnešní hektické době jen málokdo mívá čas na pročítání odborné literatury. Zkusím tedy čtenářům přiblížit alespoň některé analýzy a to nejdůležitější z nich zde shrnout do malé kompilace, která třeba někomu pomůže se v dané problematice zorientovat.

Začněme třeba tím, že v České republice žije pět skupin Romů. Přívlastky jako čeští a moravští, slo­venští, maďarští a olašští pak naznačují svébytnost těchto subetnických skupin, případně odlišnou historickou zkušenost, či rozdílný dialekt romského jazyka. Romové tedy netvoří jednolité společen­ství, ale dělí se do řady skupin a tyto skupiny pak dále do podskupin a rodů. Proč ale o těchto skupi­nách našich spoluobčanů již nehovoříme jako o cikánech, nýbrž jako o Romech? Inu, označení Rom (z původního Dom) je z hlediska etymologického hodně staré, podstatně starší než pojmeno­vání cikán. A není bez zajímavosti, že v Indii, kde je třeba původ romského etnika hledat, byli a do­sud jsou Domové především hudebníci. Proto také odborníci předpokládají, že samotný název Dom, z něhož vznikal Rom, byl původně profesionymem kasty hudebníků, což se u Romů promítalo, jak se u nás říká, do jejich genů. Proto také nakonec najdeme mezi Romy tolik dobrých muzikantů, i když někteří z nich neznají noty. Na indický původ Romů nepoukazují jen jazykové analýzy, ale také soci­ální struktura indické a romské společnosti spolu s různými zvyky a tradicemi. Jinak řečeno, o tom, že Romové pocházejí z Indie, není pochyb. A nic na tom nezmění ani výkřiky některých aktivistů, že sami Romové, kteří přicházeli do Evropy v 15. století, měli za místo svého původu označovat jakýsi Malý Egypt.

Pojmenování Rom ke svému označení již dlouho používají sami Romové: Rom = muž, Romňi = žena, Roma = lidé, ve smyslu příslušníci daného etnika. Tudíž je to jejich vlastní název (autetnony­mum), což o pojmenování cikán (aletnonymum nebo-li exogenní etnonymum) říci nelze. Označení „cikán“ je totiž odvozeno z řeckého slova „athinganoi“, odkazujícího na původní indickou kastu nedo­tknutelných (nečistých), tedy těch, kteří nemají být ostatními dotýkáni. Takové pojmenování s hanlivým nádechem není označením ná­rodnosti, ale označuje určitou skupinu lidí se specifickým způ­sobem života (dříve kočování) a cho­váním (drobné krádeže), přičemž například ve slovenštině dodnes taková skupina lidí nelže, ale „ci­gání“. V obecném povědomí (které nebere v potaz výjimky) se pak označení „cikán“ pojí s přídomkem či predikátem „nepřizpůsobivý“. Cikány charakterizoval Ottův slovník naučný takto: „O budoucnost se nestarají, o povinnostech nemají pojmu. Čest je jim cizí a zásadám nerozumějí. Cit jejich jest hluboký a žádost neukojitelná.“ V novějším Slovníku spi­sovného jazyka českého (1989) je pak ter­mín „cikán“ synonymem pro tuláka, lháře, podvodníka a zlo­děje. Proto také mohou být za cikány logicky označováni i různí „výtečníci“ neromského původu. Termín „gadžo“, kterým nazývají Romové pří­slušníky majoritní společnosti, rovněž neozna­čuje příslušníka nějakého konkrétního etnika (je to exony­mum). Původně šlo o název pro nerom­ského sedláka, dnes však pod termínem „gadžo“ rozumí Romové každého, kdo nepatří k jejich et­niku. Tedy nejenom Če­chy, ale třeba i u nás žijící Angličany, Ukrajince, nebo Poláky.

Všem zájemcům o romskou problematiku doporučuji fundovanou stať „Kapitoly z dějin Romů“ au­torky Jany Horváthové, která se v jedné z kapitol věnuje i struktuře romského společenství u nás. Zde se dozvídáme, že nejpočetnější zastoupení mezi Romy v České republice mají Romové sloven­ští, kteří tvoří asi 75–85 % z celkového počtu Romů v naší zemi. Většina současného romského oby­vatelstva v ČR totiž svým původem pochází ze Slovenska, protože po vzniku Československa (a později za socialismu) se vytvořily podmínky pro migraci (dobrovolnou i nucenou) v rámci tohoto státu. Čeští Romové přitom byli před vznikem Československa a za 2. světové války perzekuováni tak tvrdě, že jejich počet byl a dodnes je velmi nízký, stejně jako Romů původem německých.

Velmi výraznou komunitu s asi 10 % tvoří u nás Romové olašští, kteří se dále dělí na další skupiny, podskupiny a množství rodů. Zatímco jinde v Ev­ropě najdeme rozličné olašské skupiny, k nám v minulosti z Rumunska přicházely jen dvě: Lovárové (koňští handlíři) a Kalderaši (výrobci kotlů). V současné době u nás žijí většinou jen potomci někdejších Lo­várů. Poněkud povýšenecký postoj olašských Romů vůči příslušníkům ostatních romských skupin pak pramení mimo jiné i z rozdíl­ného přístupu k fyzické práci. Vykonávání těžké fyzické práce je pro Ola­chy znamením neúspěchu a nedostatku schopností mentálních. Naopak oceňováno je získávání fi­nančních prostředků činnostmi, kde je třeba více zapojovat myšlení (často spíše vychytralost), jako třeba v různých obchodních aktivi­tách a spekulacích. Vedle toho olašští Romové podnikají v oblasti služeb: provozují ubytovací a re­staurační zařízení, organizují námezdní práce a tak podobně. Někteří Ro­mové z této skupiny ovšem také neblaze prosluli jako kapsáři, navíc se v poslední době vel­kým problémem mezi Olachy, tak jako ve všech ostatních skupinách a rodech, stává dro­gová závislost. Zbývajících 10–15% na­šeho romského etnika pak představují především maďarští Romové. Jen nevýznamně se na rozvrst­vení ve statistikách podílejí zbytky původních, českých Romů (prakticky již integrovaných) a ně­mečtí Sin­tové. U nás žijící Sintové mají však zpravi­dla jádro své komunity (některé z příbuzných) v Ně­mecku.

Je sice pravda, že Sintové o sobě jako o Romech nemluví, přesto však i oni svůj jazyk označují "ro­manes", tedy chtějí "mluvit romsky". Všichni Romové si v rámci základní dichotomie (rozlišení dvou kvalitativně odlišných stavů) vůči gádžům (neromům) říkají Romové, dokonce i ti, kteří se jinak od ostatních Romů distancují autonymem Sinti, Cale, nebo Manuš. (Viz: Milena Hübshmanová Romové - subetnické skupiny, Karl-Franzens-Universität Graz, 2003). Jinak řečeno, všichni z pojednávaného etnika nemluví cikánštinou, ale romštinou, přičemž nemají národnost cikánskou, ale romskou. Odtud také „romistika“, kterou je v současné době možné studovat v bakalářském a magisterském studijním programu na Katedře středoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Jinak řečeno, v důsledku probíhajícího začleňování Romů do majoritní společnosti a nepřetržitě pů­sobí­cího procesu při­rozené asimilace se i v rámci jednotlivých skupin, podskupin a rodů vytvářejí mezi jednotlivými Romy někdy až propastné rozdíly. Pokud se tedy nechce někdo dopouštět mysti­fi­kace, neměl by o Romech u nás žijících hovořit jako o jednolité skupině obyvatel, vyzna­čující se stej­nými znaky, jak tomu činí někteří aktivisté z neziskových a lidsko-právních or­ganizací, ale i na ně s oblibou navazující novináři. K tomu je třeba podotknout, že nejširší veřejnost dosud neví, kolik že z těch 128 000 neziskovek, které u nás v současné době máme, mají přispívat k začlenění Romů do majoritní společnosti či řešení neradostné situace v ghettech.

Jak o tom v minulých dnech informovala Romea.cz, poskytly v loňském roce kraje, obce i státní fondy neziskovým organizacím dotace ve výši 16,5 miliardy korun. Pokud jde o rozdělování této částky, dozvíme se zde pouze to, že „zhruba 30 procent z této částky putovalo do tělovýchovy, 29 procent do sociálních služeb a na podporu zaměstnanosti, 11 procent do vzdělávání“. Ovšem ne­ziskový sektor získává peníze též z darů (z domova i ze zahraničí), vlastní činnosti a členských pří­spěvků. A tak se nelze divit, že podle statistické ročenky zaměstnanců v neziskovém sektoru stále přibývá: zatímco v roce 2010 v něm pracovalo 46 300 osob, v roce 2014 jich bylo už 53 100, přičemž průměrný měsíční výdělek osob zaměstnaných v neziskovém sektoru činil 20.376,- Kč.

Z nejnovější zprávy Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA), hojně citované v našem tisku, kupodivu vyplývá, že čeští Romové, oproti jiným Romům v EU, jsou nejméně ohroženi chudobou, přičemž si také častěji nacházejí zaměstnání. Naproti tomu ze zprávy rovněž vyplývá, že u nás 50 % romské mlá­deže ve věku 16 až 24 let nechodí do školy, ani do zaměstnání, přičemž v případě majority je to jen 8 % mladých lidí v tomto věku. I přesto, že podle všech dostupných statistik je nezaměstnanost v ČR nejnižší v celé EU, je u nás podle výzkumného pracovníka agentury Jaroslava Klinga ohroženo chudobou (a potažmo hladem) celkem 58 % Romů. Zde ovšem zvídavému čtenáři může začít vrtat hlavou, jak že ta data, vážící se k chudobě našich Romů, výzkumník vlastně získal? Inu, jak sám přiznává, některá z nich získal z osobních rozhovorů. Z nich mělo například vyplynout, že v téměř dvaceti procentech romských domácností v ČR šel některý z jejích členů v uplynulém měsíci spát o hladu, neboť do­mácnost neměla prostředky na jídlo pro všechny. "To je vážný ukazatel chudoby," míní výzkumník Jaroslav Kling. Možná v případě objektivity jeho výzkumu slyším jen trávu růst, ale dosud jsem u nás nepotkal nikoho, kdo by znal nějakou romskou rodinu (s její typickou soudržností), která by skutečně některého ze svých členů posílala spát o hladu proto, že na jeho večeři se rodině nedostá­valo peněz.

Poslanecká sněmovna parlamentu ČR a její odborné pracoviště Parlamentní institut zveřejnili Studii č. 5.341 z ledna 2014, vypracovanou kolektivem pod vedením Ing. Mgr. Karla Hlaváčka, nazvanou Romové v České republice. V anotaci na stránkách Poslanecké sněmovny se dozvídáme, že studie přináší základní přehled zdrojů statistických i obecných informací o Romech v ČR, informace o počtu Romů žijících v sociálně vyloučených lokalitách podle krajů, shrnutí historického vývoje romského osídlení v českých zemích a základní dělení romských skupin u nás. Studie dochází k závěru, že statistické informace o Romech v ČR dosud nejsou na dostatečné úrovni. Podle autorů studie se kri­tika situace Romů u nás často zaměřuje na ob­last vzdělávání a celkového sociálního vyloučení, uspokojivá je ale úroveň zdravotní péče. Poslední odstavec studie pak končí tímto zajímavým kon­statováním: "Romská populace je jazykově asimilována (i v domácnosti hovoří romsky méně než polovina Romů), ovšem sociálně zůstává vyloučena, což ročně přináší ČR náklady zhruba ve výši 367 milionů eur." Zmíněných 367 miliónů eurpředstavuje zhruba deset miliard korun. A jestliže se při posledním sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011 k romské národnosti přihlásilo 38 000 našich spolu­občanů, pak z toho vyplývá, že stát při řešení jejich situace vynakládá více než čtvrt miliónu ročně, tedy 22 000 Kč měsíčně na každého z nich.

Jak uvádí server Statnisprava.cz, bylo v loňském roce ve 297 městech a obcích naší republiky iden­tifikováno 606 sociálně vyloučených lokalit, což znamená, že od roku 2006, kdy jich u nás bylo 310, se jejich celkový počet zdvojnásobil. Jejich počet vzrostl ve všech krajích, avšak v Karlovarském a Moravskoslezském kraji více než trojnásobně. Před deseti lety žilo v takovýchto lokalitách zhruba 60 tisíc lidí, nyní se počet osob zvýšil na 95 až 115 tisíc. Přičemž šetření ukázalo, že oproti roku 2006 přibylo i několik vyloučených lokalit, kde díky seniorům z majoritní populace netvoří Romové na­prostou většinu obyvatel. Jinak řečeno, přes všechny snahy maskovat skutečný stav věci můžeme na základě zveřejněných analýz drtivou většinu ze současných více než šesti set sociálně vylouče­ných loka­lit označit za romská ghetta. Přičemž pozornost našich sdělovacích prostředků přitahují zpravidla jen vybydlené panelové domy na sídlištích, především pak na severu Čech.

Nutno zde podotknout, že na serveru iDNES najdeme článek „Paneláky se stavěly po celé Evropě. Stojí pořád. A budou stát celé toto století.“ Jenže až na ty, ve kterých se ubytují naši „nepři­způsobiví“. Panelové domy, které tu měly stát ještě hodně dlouho, jejich způsob bydlení totiž nepřežijí a je třeba je pak bourat, jako třeba ty v Chanově. Celkově stát do programu bourání objektů, vybydlených na­šimi nepřizpůsobivými spoluobčany, pro roky 2016-2018 vložil 300 miliónů korun. Ovšem podle od­borné analýzy se jedná o pouhý zlomek potřebné částky, neboť bourání zničených budov v sociálně vyloučených lokalitách (přesněji v romských ghettech) si vyžádá 5 mili­ard, jak o tom na svých strán­kách informovali server iD­NES.

V případě sociálně vyloučených lokalit je třeba též hovořit o bytové lichvě, na které se podílí i řada romských podnikatelů. Což se ovšem našim „politicky korektním“ novinářům a aktivistům z neziskovek, jak se u nás říká, nehodí do krámu. A přitom vůbec nejde o nějaký marginální, tedy okrajový problém, neboť výdaje státu na dávky na bydlení v posledních letech neustále rostou. V roce 2012 to bylo celkem 7,4 miliardy korun, v roce 2014 stát již na příspěvcích a doplatcích na byd­lení vyplatil přes 12 miliard korun. Zhruba tolik se pak vyplatilo za půl roku(od ledna do července) v loňském roce. Vyplývá to ze zpráv úřadu práce o vyplácených dávkách za jednotlivé roky. Peníze od státu často končily v nevyhovujících a předražených ubytovnách, kde nájemníci za pokoj dali ně­kdy mnohem více, než by je stál celý byt. Majitelům ubytoven se už nevyplatí v ubytovnách držet co nejvíce nájemníků, protože stát již nevyplácí příspěvky na hlavu, ale na obytnou plochu. Speku­lanti však přišli na nový způsob, jak na chudobě vydělat: skupují levné (mnohdy devastované) domy a byty po celé republice, kam stěhují své klienty. Přičemž lichváři si mohou dovolit ubytovat sociálně slabé i bez písemné smlouvy. Jsou totiž schopní ze svých dlužníků peníze doslova „vytřískat“ a k za­jištění splátek nepotřebují sílu právního státu. Proto se také s evidentní lichvou často pojí další trestná činnost spočívající v nebezpečném vyhrožování, přímém fyzickém násilí nebo kuplířství. Nej­více se takový typ lichvy uplatňuje v uzavřených komunitách, kde je na lichváři závislá velká spousta lidí, a proto se zde nemusí bát prozrazení. Je ovšem třeba zdůraznit, že se nejedná o jedinou po­dobu lichevního jednání, neboť lichváři se mohou navenek tvářit jako seriózní podnikatelé.
Před pár dny jsme se v článku na iDNESu mohli dočíst, že v Chomutově klasické sociálně vyloučené lokality, jakými byly například ty menší v centru města, které se vyznačovaly kon­centrací sociálně vyloučených lidí v jednom domě nebo v jedné ulici, podle pracovníků vládní Agentury pro sociální začleňování téměř zanikly. „V současnosti se setkáváme spíše s lokalitami s takzvaným vyšším podílem sociálně vyloučených lidí, kde většina obyvatel znaky sociálního vylou­čení nenese,“ pochvaluje si zde Kamila Zinčenková z vládní Agentury pro sociální začleňování. Při­čemž výsledky činnosti pracovníků jmenované vládní agentury se zdají být v evidentním rozporu se záhlavím tohoto článku, kde autorka čtenářům nalila čistého vína: „Panelová sídliště v Chomutově už nejsou tak klidná jako dříve. Narůstá tam napětí mezi starousedlíky a nově přistěhovanými oby­vateli, především sociálně slabými. Lidé se tam přestávající cítit bezpečně a stěžují si na problémové sousedy.“

Tedy devastace bytů na sídlištích pokračuje a konfliktů s problematickými ci­kány neustále přibývá. Například na podmínky na janovském sídlišti v Litvínově si v petici zaslané premiérovi Bo­huslavu Sobotkovi loni stěžovalo více než 1 500 místních obyvatel. Ovšem svět paradoxů u nás došel tak daleko, že ti, co na litvínovském sídlišti dluží na ná­jemném, na popud lidsko-právních organizací se­psali svoji petici, v níž žádají opravy jimi poničených domů a bytů, přičemž za viníka neutěšeného stavu budov na sídlišti Janov, kde převažují Romové, označili stavební bytové družstvo Krušno­hor: "Všichni Romové žijící v oblasti Janova jsou odstrčeni na samý okraj společnosti. Stavební bytové družstvo Krušnohor úmyslně nechalo zdevastovat všechny panelové domy sídliště v Janově, převážně ty, kde žili Romové." A hned také v petici vyhrožují družstvu hromadnou žalobou. Ovšem z neradostného stavu zdejšího sídliště, jak uvádí i server Romea.cz, viní romští aktivisté také vládu, která "zahnala Romy na okraj společnosti a snaží se všechny svoje ne­duhy svalit na Romy."

Jak bylo v úvodu řečeno, na nevhodné chování našich nepřizpůsobivých spoluob­čanů, narušujících soužití menšin s majoritou, je třeba upozorňovat. Zde tedy platí, že na kritice cho­vání cikánů není nic špatného. V žádném případě bychom však neměli tolerovat vulgarismy, snáše­jící se na hlavy všech Romů co jich u nás žije. Sprosté nadávky a výhrůžky v diskusi zpravidla provází záplava pravopis­ných chyb, názorná ukázka inteligence vulgárních diskutérů, v mnoha ohledech podobných těm, co dokážou zdemolovat byty, zničit výtahy a zaneřádit společné prostory v panelových domech, v okolí svých příbytků navršit haldy odpadků a zničit za­hradní lavičky, někdy i celé dětské hřiště. Inu, ne na­darmo se u nás říká, že majoritě a slušným Ro­mům nejvíce nadávají cikáni.

Co ale říci závěrem. Snad alespoň to, že by odpovědní úředníci v případě peněz, v posledních letech u nás investovaných do řešení situace Romů a do eliminace cikány napáchaných škod, měli zveřejnit všechna jim dostupná data, aby se nejširší veřejnost konečně dozvěděla, kam všechny ty miliardy korun, o kterých tu mluvíme, vlastně mizely. A pokud se prokazatelně v rámci skupin, podskupin a je­jich rodů vytvářejí mezi jednotlivými Romy propastné rozdíly, měli by se redakce našich sdělova­cích prostředků chytit za nos a konečně přestat o Romech hovořit jako o jednolité skupině obyvatel, vy­stavené diskriminaci.


POST SCRIPTUM
Klára Alžběta Samková, která se romskou otázkou zabývá dlouhodobě, odbornou veřejnost již několikrát upozorňovala, že řešení problematiky sociálního vyloučení Romů nástroji sociální práce je odsouzeno k nezdaru, neboť sociální práce některé symptomatické projevy pouze zneviditelňuje, ale neodstraňuje „hlubinnou příčinu sociální vyloučenosti“. Ta podle Samkové „bezpochyby leží v oblasti psychických existenciálních traumat a bariér, která tato traumata stavějí. Protože je všeobecně známo, že nikdo nemůže být sám sobě terapeutem, je zřejmé, že chtít po Romech, aby tyto bariéry překonali sami svou vlastní vůlí, je zcela nerealistické.“ A tak podle Samkové jsou koncepce a postupy prosazované vládou České republiky naprosto neúčinné: „Vycházejí totiž z toho, že problém Romů je problémem sociálním. Sociální vyloučení je však pouze důsledek situace, v níž se Romové po staletí nacházejí.“
Autor: Karel Wágner| pátek 9.12.2016 9:09


pondělí 12. prosince 2016

Je možné žít s muslimy?

Kdesi jsem četl takovou větu, kde politici varují, že společnost hnědne. Dodatek byl, že zatím oni rudnou. Něco na tom bude.

autor : Martin Kavka

Ještě před rokem jsme mohli číst, že takzvané No-go zony jsou výmyslem a neexistují. Rok se sešel s rokem a jejich existenci přiznávají i takzvaná seriózní média. Stejně tak jsme mohli číst, že většina imigrantů jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé a dnes se přiznává, že většina bude mít problémy s uplatněním na trhu práce. Mohli jsme číst a byli jsme politiky ujišťování, že mezi uprchlíky je velké množství dětí. Dnes se ukazuje, že většina těchto dětí jsou dospělí lidé, kteří se za děti vydávali.
Paradoxem je, že vše co se dnes ukazuje jako holá pravda, bylo před rokem vydáváno za falešné zprávy a ten kdo na to upozorňoval, byl vydáván za populistu. Obzvláště se činila skupina zvaná Hate Free, která vyvracela hoaxy, které ovšem hoaxy nebyly, ale syrová skutečnost. Ostatně Hate Free je jen jedna z organizací, která tak nadšeně podporuje rozklad společnosti a obviňuje kritiky imigrace z nenávisti a xenofobie. Chápu, tuto činnost nevyvíjí za svoje, ale za peníze daňových poplatníků, takže ostatní jim platí jejich zájmy. Bohužel tyto zájmy nejsou v zájmu společnosti. A je k smíchu, nebo k pláči, jak se to vezme, skutečnost, že zatímco tyto organizace vyvracejí „hoaxy“ a „stereotypy“ tak jsou největšími šiřiteli různých mystifikací, ať co se týče islámu, tak menšin (bez rozlišení).
Francouzská televize France 2 nedávno přinesla reportáž, kde se ukazuje, že mnohá místa ve Francii již nejsou přístupná pro ženy, protože to je v rozporu s islámským právem. Podobně ve Velké Británii zjistili, že na mnohých místech již neplatí britské právo, ale islámské, přičemž toto zjištění bylo ze strany muslimů nazváno fašizující. Chápu, že se najdou obhájci, že bychom měli být tolerantní a respektovat islámské zvyky. Ale ve mně to spíše vzbuzuje obavy z budoucnosti. Protože jestliže jakákoliv kritika islámu a chování muslimů je odmítána, že jde o xenofobii, nenávist a populismus, tak to znamená oklešťování našich práv a svobod na úkor práv a svobod muslimů. Vzbuzuje to ve mně i obavy v tom, že vedle naší kultury a společnosti zde vzniká za pomoci organizací jako je Hate Free paralelní kultura a společnost, která nerespektuje prostředí, v kterém se nachází. A nejen to, vzniká zde i paralelní soudní systém islámského práva se vším všudy co to obnáší. Jednoduše řečeno, muslimové, kteří odešli z islámských zemí, zde vytváří islámské enklávy.
Na případnou kritiku, že obavy u nás jsou zbytečné, protože zde žádní muslimové nejsou, odpovím, že před čtyřmi desítkami let na tom byly mnohé západní společnosti stejně, jako jsme dnes my. Oni tenkrát netušili, kam to vše může dojít. My to už víme a máme možnost se poučit. Interakce mezi státy a kulturami nemusí být jen ekonomická a kulturní, ale také sociální.
Možná se mýlím, ale ukazuje se, že muslimové, přes výjimky, nejsou pro společnost přínosem, ale problémem. Nejde jen o posledních deset let teroru ze strany muslimů v Evropě, ale také o Barmu, Filipíny, Indii a další země, kde jsou muslimské menšiny, které mají již významné zastoupení v tamní společnosti.
Jak řekl kdysi můj přítel z Londýna, který vystudovat etnologii na Londýnské univerzitě.„Když si nastěhujete do země jednoho Somálce, tak se přizpůsobí, integruje se a začne žít jako každý jiný Evropan. Když si do země nastěhujete somálskou vesnici, tak budete mít somálskou vesnici se vším všudy.“
Autor: Martin Kavka| pondělí 12.12.2016 17:06